Rozšířená teorie tvrdí, že se člověk vyvinul z primátů. Proto má naše řeč těla mnoho společného s tou zvířecí. Některé signály jsou univerzální a najdeme je ve všech světových kulturách. Jiné – například kroucení hlavou – jsou vytvořeny společností a napříč kulturami se liší.

Univerzita British Columbia pozorovala v roce 2004 atlety na Olympijských a Paralympijských hrách. Vědce zajímalo, jak lidé reagují na prohru a výhru. Mezi 140 atlety z 37 zemí všichni reagovali podobně, nehledě na to odkud byli. Vítězové zdvihali hlavu, máchali do vzduchu zaťatou pěstí a vystrkovali hruď. Poražení se na druhou stranu hrbili a stahovali hlavu i ramena do sebe. Co je nejzajímavější, 53 z těchto atletů bylo slepých. I když nikdy neviděli „správnou“ reakci na vítězství nebo prohru, chovali se stejně jako ostatní.

Základní řeč těla

Abychom pochopili, proč naše tělo reaguje, jak reaguje (a proč si jeho reakce vykládáme určitým způsobem), musíme se vrátit do dob dávno minulých. Když je zvíře vyděšené, schoulí se, stáhne se do sebe nebo se napne. Je připravené dát se na útěk, nebo aspoň zaujmout pozici, v níž má chráněné důležité části těla. Pokud se zvíře cítí v pohodě a bezpečí, je uvolněné a otevřené. Představte si například psa, který se rozvaluje na slunci. A zvíře, které chce vyděsit a zahnat nepřítele, potažmo překonat soka v lásce, se snaží vypadat co největší. Vypadá tak nebezpečněji. Takové zvíře se naparuje a odhaluje. U člověka je to do značné míry podobné.

Sociální řeč těla

Výše zmíněné signály samozřejmě nejsou univerzální. Některé lidské instinkty jsou totiž zděděné, jiné jsou naučené. Například kroucení hlavou
na souhlas nebo nesouhlas – ve většině západních zemí se kroutí zprava doleva, když chceme říct „ne“. V Bulharsku to ale znamená „ano“.
Důležité je si uvědomit, že i když jste zvyklí reagovat na situaci určitým způsobem, můžete to změnit.

Například pokud jsme zvyklí sklopit oči pokaždé, když se nás učitel chce na něco zeptat, můžeme se naučit udělat si pyramidu z prstů a dodat si tak sebevědomí (těmto tzv. silným gestům se budeme věnovat v následujícím článku). Pokud máte pocit, že vaše řeč těla je v pořádku a chcete se jenom zlepšit ve čtení řeči těla ostatních lidí, mějte na paměti jednu věc: postoj těla, mimika, gestika a všechny ostatní složky řeči těla nemusí nezbytně vypovídat o pocitech člověka. Když se člověk třese, může mít strach – anebo je mu prostě jenom zima. Až se budete snažit pochopit řeč těla druhých, nesnažte se jim číst mysl, ale zvažte všechny okolnosti.

Co vám říká tělo o druhých

Většinu informací o druhých dokážete vyčíst ze čtyř částí těla – hlavy, ramen, kolenou a prstů.
Za tvář mluví mimické svaly. Ramena mohou být široká nebo svěšená – rozdíl mezi sílou a slabostí je zřejmý. Překřížené ruce jsou znakem defenzivy – jako by si člověk vytvářel brnění. Když si naopak hodí ruce za hlavu a široce otevře hruď, je to znak sebevědomí. Člověk se nebojí žádného útoku. Kolena se projevují nejvíce, když sedíme. Pokud jsou pokrčená, naznačují, že jsme připravení se zvednout a vyrazit pryč. Pokud naopak člověk má jednu nohu přes druhou, koleno ostře vystrčené do prostoru, jako by se snažil zabrat co nejvíc místa (roztahuje se), ukazuje sebevědomí. Jak mohou mluvit prsty, si ukážeme v příštím článku.

Zrádný pupík

Pupíkové pravidlo říká jednoduchou věc – kam směřuje pupík člověka, tam směřuje i jeho opravdový zájem. Když se tedy na pracovní poradě někdo natočí tělem ke dveřím, i když pořád pozoruje šéfa, má touhu odejít pryč. Nebo v hospodě přemýšlíte, jestli se tomu klukovi/té holce líbíte? Ověřte si, kam směřuje jeho/její pupík a zjistíte, o co aktuálně projevuje zájem. Řeč těla má samozřejmě více možných variací i způsobu vysvětlení. Pokud si ale budete pamatovat tyto základní principy, jste schopni si mnoho domyslet.

Ve třetím článku se podíváme na silná a slabá gesta a na to, jak vám mohou zvednout

Vojtěch Žák