Nevím, kde začít
Tento článek nabídne praktické tipy, jak se lépe zorientovat a na co je vhodné myslet, aby byl začátek o něco snazší.
Vím, že nevím. Ale proč nevím?
Patříš mezi ty, kdo se při otázce „Tak co budeš dělat po škole?“ raději dívají do země, přehazují téma na počasí, nebo v duchu spřádají plán útěku? Téměř každý student se s touhle otázkou potká, a většina z nás si při ní připadá spíš v rozpacích než plná jistoty. Vždyť přece mít o budoucnosti jasno je to správné, jinak dělám něco špatně! Jenže právě to, že nemáš v kapse jasný plán, není slabost ani selhání – je to naprosto běžný a vlastně i užitečný stav. Stav, který ti spoustu budoucích situací může usnadnit. Právě o tom bude tento článek (spoiler alert): Je úplně v pořádku nevědět, co přesně chceš.
Společnost nás od dětství učí, že výběr školy a budoucí profese je něco jako rozhodnutí, které určí celý život. Jak kdyby nám někdo položil koleje, po kterých máme nakázané už zbytek života jezdit. Rodiče občas pronesou věty typu „Ve tvém věku už bys měl/a vědět, co chceš!“ a sociální sítě nás zásobují příběhy úspěšných, kteří prý měli jasno už v dětství. Není divu, že pak každá nejistota působí skoro jako osobní selhání. Najednou to rozhodnutí působí jako mnohem větší, až možná osudové.
Jenže tahle představa jediné „správné cesty“ je iluze. Svět práce se za posledních 20–30 let radikálně proměnil a to ani dřív žádná jediná správná cesta neexistovala. Bývalo ale běžnější, že člověk nastoupil po škole do jedné instituce/firmy a zůstal v ní celý život. Dnes je to spíš výjimka. Kariéra tak není rovná dálnice, ale spíš bludiště plné křižovatek, odboček a slepých uliček a se spoustou východů. A i když se to může zdát děsivé, ve skutečnosti je v tom kus svobody. Pokud totiž zjistíš, že ti jedna cesta nesedí, můžeš se vydat jinou.
Kromě tlaku okolí máme proti sobě často ještě jednoho nepřítele, naši vlastní hlavu. Vnitřní kritik nás zahlcuje myšlenkami typu: „Musím se rozhodnout správně, jinak zklamu sebe i ostatní.“ nebo „Když teď udělám chybu, zničím si budoucnost.“ Psychologové přitom upozorňují, že takové myšlení vychází z tzv. černobílého vnímání – buď uspěju, nebo selžu. Buď si vyberu správně, nebo si vyberu špatně. Realita je ale mnohem pestřejší. Většina kariérních drah vzniká kombinací náhod, příležitostí a rozhodnutí, které tehdy dávaly smysl. Není to jedna volba, která určí všechno. Je to série kroků, experimentů a zkušeností, které se skládají dohromady.
A jak to může vypadat v praxi?
Eva nastoupila na medicínu, protože to byl sen její rodiny. Všichni si představovali, jak se jednou stane lékařkou. Dva roky vydržela, učila se, zvládala zkoušky, ale uvnitř cítila, že jí něco chybí. Zjistila, že mnohem víc než anatomie ji baví rozhovory s lidmi a psaní. Víc a víc se jí začala líbit představa na žurnalistiku a představa jí samotně jako novinářky. Po dlouhém období frustrace a nepříjemného napětí se odhodlala. Přestup na žurnalistiku byl těžký, doma to vyvolalo otázky, jestli se „nefláká“ nebo „nevyhazuje roky z okna“. Eva brzy poznala, že se nadechla. Teď se věnuje tomu, co jí sedí nejvíce. Našla prostor pro svou kreativitu a možnost vyprávět příběhy. Medicínu by zpětně nevyměnila – právě díky ní se naučila disciplíně a zvládání tlaku, což jí v novinářské práci pomáhá dodnes. Bylo studium medicíny chybou? Ne, právě díky tomu se dostala k tomu, co ji baví nejvíc.
Tomáš nastoupil na práva. Měl rád argumentování a okolí mu říkalo, že se na obor hodí. Líbila se mu i prestiž oboru, a tak si říkal, že to prostě zkusí. Jenže při semináři o právu životního prostředí se v něm něco zlomilo. Uvědomil si, že ho baví víc přemýšlet o tom, jak chránit přírodu a lidi než memorovat paragrafy. Rozhodl se postupně přejít na environmentální studia. Najednou měl pocit, že to, co dělá, má smysl. Dnes pracuje na projektech s lidmi v terénu a říká, že se konečně cítí na svém místě. Kdyby zůstal jen u práva, nikdy by nezjistil, že jeho vášní je právě ekologie.
Co tedy ukazují skutečné studentské příběhy? Hlavně to, že kariéra je rozbitá mozaika zážitků, rozhodnutí i změn – a že nejistota je nejen normální, ale často i lepší start než rigidita jednoho, dávno vybraného směru. Klíčem k rozhodování je většinou kombinace osobních hodnot (co je pro mě důležité), silných stránek (v čem jsem dobrý, zálib (co mě opravdu baví dělat, u čeho se cítím dobře) a příležitostí, které se kolem tebe aktuálně objevují. Neexistuje žádný dokonalý plán, ale existují nástroje, které umí v rozhodování aspoň trochu pomoct.
Fajn nástrojem můžou být i tzv. Odyssey plans. Představíš si tři až pět možných směrů, nad kterými přemýšlíš a které bys za pět let mohl zažít. Chvíli v té představě zůstaň a přidávej otázky. Kde se nacházím? Jak vypadá můj průměrný den? Jak tam jsem spokojený? Zkus se takto do toho co nejvíc vžít a sledovat, ve které představě ti je nejlépe a cítíš v ní nejvíc energie a nadšení. Reverzní simulace je další trik k vyzkoušení: „Představ si, že ses už rozhodl. Jak se cítíš? Je to úleva, vzrušení, nebo naopak svíravý pocit?“ I tenhle mentální experiment vede často k tomu, že si člověk své priority lépe uvědomí. V neposlední řadě je experimentování přes stáže, brigády nebo workshopy tím, co doopravdy probudí v hlavě jasno. Příběhy studentů ukazují, že teprve „na place“ poznáš, jestli tě obor naplní – nebo jestli je to slepá kolej, kterou aspoň můžeš zavřít s vědomím, že jsi ji poctivě prozkoumal.
Při rozhodování se neboj zapojit otázky jako:
- Co mi dává energii?
- Kdy jsem se cítil/a přirozeně motivovaný/á, i bez vnějších odměn?
- Co bych dělal/a i zadarmo, jen pro radost?
- Jaké prostředí mě inspiruje – lidi, prostor, tempo?
- Jak chci, aby vypadal můj běžný den?
Pokud dnes nemáš jasno o dalším směřování, není to selhání. Nejistota je brána k objevování a učení. Neporovnávej se s těmi, kdo „měli jasno už od dětství“, často je to jen hezky zabalený příběh, ne realita. Většina lidí své plány během života několikrát změní, a přesto (nebo právě proto) najdou cestu, která jim dává smysl. Studium je ideální období na zkoušení. Nemusíš mít hotový plán, aby sis mohl/a tvořit životní příběh. Až se tě příště někdo zeptá: „Tak co budeš dělat po škole?“ zkus místo „Nevím…“ říct: „Zkouším různé možnosti, sbírám zkušenosti a zjišťuju, co mě baví.“ Protože právě tohle je možná ten nejlepší start, který můžeš mít.
Rozhodování se a snášení nejistoty si můžeme představit jako dovednost, třeba jako střelbu z luku. Jak se naučit střílet z luku? No hlavně si musím pořídit luk, šípy, terč, pak pořád zkoušet samotnou střelbu a postupně se zlepšovat. S rozhodováním a snášením nejistoty je to stejné. Pokud tedy jsi ve fázi rozhodování a je ti nepříjemně z nejistoty, tak jsi na správné cestě. Kam se touto nejbližší „střelbou šípu z luku“ asi trefíš?
